pátek, listopadu 03, 2023

Elliot 🖤

Prožil toho se mnou strašně moc. Skoro půlku mého života. Byl to parťák a kámoš do pohody i nepohody. Byl to krasavec. Byl moje velká láska. Kamarádil se se všemi zvířaty a chodil za všemi lidmi, nejvíce za těmi, kteří ho buď nechtěli nebo nemohli hladit. V noci se tiskl a tulil a tulil. Vždycky poznal, když mi něco je a nejvíc se vtíral, když jsem byla smutná. Poznal většinu mých partnerů. Byl absolutně skvělý k mému dítěti. Byl to věčně vrnící, věčně mňoukající a tulící se kocourek. Poslední den života přestal vrnět a já v tu chvíli věděla, že je konec. Že uplyne možná už jen pár hodin a ze vztahu, který trval skoro 17 a půl roku, zbydou jenom vzpomínky.



Vždycky jsme byli spíš “psí” rodina. Ale já jednoho dne na praxi ve škole slyšela mluvit jednu učitelku, že si pořídila koťátko a jak se na něj domů těší. A v mé hlavě bylo rozhodnuto, prostě potřebuju kočku. Doma s tím extra nesouhlasili, ale já měla vždycky dost nespravedlivá privilegia, takže jsem dosáhla svého a když jsem na internetu objevila, jak nádherně vypadá plemeno somálská kočka, bylo ihned rozhodnuto. Původně jsem chtěla “stříbrnou” kočičku, ale pak jsem se zamilovala do “divokého zbarvení” a taky mi došlo, že těch ženských už mám v životě dost. A skoro přesně v ten moment, kdy jsem psala do jedné chovatelské stanice, se tam narodil Elliot. A tak začal náš (ještě ne úplně společný) příběh.



Byl to nejroztomilejší koťátko na světě. Těšila jsem se na něj jak malá holka a to mi bylo 20. Koupila jsem mu kočičí strom, který byl až do našeho vysokého dejvického stropu. Měla jsem připravený milion hraček. Nemohla jsem se dočkat.

Naše společné začátky byly ale mnohem složitější, než jsem čekala. Elliot dostal u chovatelů čip, se kterým se nějak nechtěl smířit a tak si ouško škrábal a musel dostat límec. Byla to tedy na začátek dost nepříjemná starost navíc. Nevím, jestli by věci byly jinak, kdyby tam tenhle problém nebyl, ale já jsem po jeho převozu domů byla úplně strnulá. Těšila jsem se na něj tři měsíce dnem i nocí a najednou - nic. Koukala jsem na to úžasné nádherné zvířátko a v hlavě mi běželo, že jsem možná udělala nějakou příšernou chybu, že jsem si ho těžce vybojovala proti všem, ale teď k němu nic necítím. A on se mnou následujících 15 let zůstane.


Bylo to hrozně nepříjemné a já si představovala, že takhle nějak se asi cítí maminky s laktační psychózou, že jim najednou mozek úplně přepne do módu, kdy nechtějí svoje vlastní miminko. Měsíce čekání, těšení, příprav a pak jen panika a strach. Ten pocit zmizel během prvních pár dní a já si pamatuju přesně ten moment, kdy jsem najednou zase byla šťastná. Ležela jsem večer v posteli a Elliot se mnou. Najednou mi dal svou pacinku přímo do ruky, předl a koukal na mě svýma velkýma nádhernýma očima . A od té doby jsme byli parťáci už navždy.


 
Milan měl tehdy vtipný komentář na blogu :) “Je to neuvěřitelně blbá kočka, většinu času loví vlastní ocas nebo útočí na zeď; jí zrní a bydlí na stromě. A na hlavě má kelímek, protože si rozkousala vlastní ucho. Na Jogurta neslyší, ale to proto, že neslyší vůbec na nic.”

Zažili jsme toho spolu hrozně moc. Když jsem dala na Facebook informaci o jeho smrti, komentovala to spousta lidí a já s úžasem vzpomínala, že velká část z nich ho někdy také hlídala. Byl neuvěřitelně přizpůsobivý, nevadilo mu být u kohokoliv. Neměl problém s jediným člověkem nebo zvířetem, se kterými se potkal.


V necelém roce si udělal výlet z prvního patra z okna, trochu vyplesklého jsem ho sebrala pod naším balkónem, ale pak už byl opravdu opatrný. I když celé osazenstvo Teonas bylo napětím bez sebe, když se rozhodl vydat na parapet i v osmém patře. Část života měl kožní problémy - stroupky po celém těle, nejspíš vlivem nějaké alergie. Bral kortikoidy, pak při vysazení přestal žrát a museli jsme ho “rozkrmit” sondou přímo do jícnu. Pak potíže se slinivkou a dlouhé diety. Svých osm kočičích životů v průběhu let opravdu vyčerpal. Ale byl to šťastný kocour.


Když jsme se rozešli s Petrem a přestěhovali se jenom sami, bylo strašně moc poznat, jak je ještě šťastnější. Měl mě jenom pro sebe, celé dny. Mohl zase spát se mnou v posteli. A oni dva si nikdy úplně nesedli. V průběhu těch dvou let, kdy jsem byla sama, jsem se zařekla, že můj příští partner bude někdo, koho bude mít Elliot rád, že jinak to nemá smysl a že on je v tom mezičase tak úžasná opora, že není fér přivést mu domů někoho, kdo mu znovu nesedne. A myslím, že se to povedlo. :-) Pak jsme se na poslední tři roky Elliotova života přestěhovali do domku se zahradou, kam mohl chodit a to miloval. Nikdy nic nelovil, po braní kortikoidů měl navíc už poměrně pokročilý šedý zákal, takže skoro neviděl, ale to mu nebránilo procházet se džunglí naší zahrady ve svitu slunečních paprsků. Když jsem pak odešla z práce na rizikové, trávili jsme spolu hodiny a hodiny. On mi vrněl na klíně vedle mého rostoucího pupku a já koukala na seriály nebo hrála hry. Byla to nádherná doba pro všechny.



S malým miminkem a se stárnoucí kočičkou je to samozřejmě trochu složité. Člověk by se chtěl věnovat všem, ale na to prostě není vždycky čas ani prostor. Ale zároveň s tím, jak lidské mládě rostlo, kocouří pán stárnul, už se sám od sebe přestával tolik mazlit, ačkoliv vrněl pořád jako ďas. A mňoukal kdykoliv měl pocit, že je příliš ticho. :-)



Posledních pár měsíců jsem už válčila s tím, jak náročné to pro mě všechno je. Naštěstí mám v životě pár dobrých duší, hlavně kamarádku Ivu, která mi pomohla s hlídáním i se špatným svědomím. Díky ní můžu říct, že Elliot prožil i své stáří opravdu šťastně. Byl přes měsíc u Ivy na “letním sídle”, kde měl spoustu pozornosti a odpočinku. A pak se spokojeně vrátil domů. Po pár týdnech mu zjistili nález na játrech a operace vzhledem k jeho věku nepřipadala v úvahu. Dostal léky na bolest a všem nám bylo jasné během pár dalších dní, že stáří i jeho zdravotní stav si vybírá svou daň. Nemyslím si, že se trápil, ale zkrátka se chýlil ke konci i jeho devátý kočičí život.



V pondělí 30. 10. byl zalezlý v přepravce. Sedla jsem si k němu, abych ho pohladila, koukal na mě svýma velkýma nádhernýma očima a já si všimla, že už nevrní.

Když vám zvířátko umírá stářím, víte, že se to blíží. Připravujete se na to den po dni. Vidíte, že je to blíž a blíž a když je to přirozený proces, není to tak hrozné, jako když se to stane náhle. Ale v tu chvíli, kdy vám dojde, že dnes je ten den, není to jednodušší. Bolí to pořád stejně.

Vzdálila jsem se od přepravky, snad abych si něco podala a uslyšela jsem slaboučké mňouknutí. Bodlo mě do srdce jako nůž.


Strávila jsem s ním jeho poslední hodiny. Měla jsem ho na klíně, vypadal klidně a smířeně. Každou vteřinou bylo víc jasné, co se stane. Zavolali jsme veterinářce a ta mu nakonec pomohla odejít, v klidu, bezbolestně, v mé přítomnosti a v jeho oblíbeném prostředí. Věřím, že to dopadlo tak dobře, jak jen mohlo.

Strávil se mnou 17 a půl roku. Stále ještě chodím po bytě a když zaslechnu nějaký zvuk, říkám si: “to je určitě Elliot”. Každé ráno nakukuji do místnosti s myšlenkou, že tam na mě někdo čeká a že co nevidět bude loudit o něco k snědku. Je bez něj prázdno. Doma i v srdci.

Říkali jsme mu Myšonek. Už ani nevím, jak to vzniklo. Když ještě slyšel, tak se na zavolání pokaždé ozval. Byl moje malé princátko a moje velká láska. Věřím, že teď už zase někde vrní na celé kolo 🖤


čtvrtek, července 14, 2022

Come What May

… This is the story about love.



Nejsem věřící člověk v pravém slova smyslu. Ale vždycky jsem si tak nějak myslela, že se věcí dějí z nějakého důvodu. Jasně, že význam se dá připsat čemukoliv, ale ty opravdu podstatné věci v životě se nestávají úplně “jen tak” a někdy je zajímavé sledovat, co za cestu k nim vlastně vede.

Kdyby mi někdo před osmi lety řekl, že můj rozchod těsně před svatbou má nějaký důvod, poslala bych ho asi hodně do háje. Nejspíš jsem dlouhou dobu měla pocit, že je to jen moje životní smůla, že já prostě nemám mít v životě věci, po kterých doopravdy toužím. A pokud ano, vždycky jsou v tom nějaké háčky, které mi celý ten zážitek znepříjemňují. Že já v životě nemám nárok být doopravdy šťastná.

Když se na to podívám zpětně, uvědomuji si, jak moc byl celý ten vztah snahou o to mít “normální” život. Napasovat se do toho, co jsem viděla u ostatních. Mít manžela, děti, dobrou práci, řešit běžné starosti. Žít “šťastně až do smrti”.

Pokud jste četli můj minulý román o tom, co následovalo, možná v tom vidíte to, co já. Že možná jde napasovat se do nějaké role, pokud nemáte nějaké obří ambice. Že by to možná i “vyšlo”, ale co by to vlastně bylo za život? Ve kterém je všechno tak nějak napůl? Ten rozchod byl příšerný, byla to jedna z nejnepříjemnějších zkušeností v mém životě, ale vedla k tomu, abych se vrátila sama k sobě, možná vůbec poprvé. Vedla k tomu, že jsem se naučila žít sama se sebou a mít se konečně ráda. Když na to vzpomínám dnes, tak mám pocit, že po prožití toho nejhoršího, jsem prožívala naopak jedno z nejlepších období. Byla jsem ohromně vyrovnaná, silná, spokojená. Měla jsem svůj život ve svých rukou.

A pak jsem se zamilovala.

Zní to krásně, že? Něco vám řeknu… nebylo. Bylo mi třicet. Mohla jsem mít dávno tři děti, auto a chatu na Šumavě. Místo toho jsem se zabouchla jako mladá naivní šestnáctka a celou tu dobu toho brutálního hormonálního zmítání jsem trpěla jako zvíře. Každý den bez něj byl příšerný. Na každou zprávu jsem čekala sto let a pokaždé jsem řešila, co jak myslel, jestli mě má rád, jestli mě chce vidět, jestli ho moc neutiskuju, jestli spolu vůbec chodíme, jestli spolu vydržíme, jestli mám jenom růžové brýle a kdy už konečně tohle debilní posraný zkurvený období skončí. Nemohla jsem jíst. Nemohla jsem spát. V práci jsem nefungovala. Okolí ze mě mělo buď legraci nebo jsem mu byla na obtíž. Strašně jsem se snažila nevypadat jako úplný mentál, ale byla to jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Aby toho nebylo málo, zamilovala jsem se příšerně brzy. A úplně špatně. Zhubla jsem ještě asi pět kilo, takhle mě nepoznamenal ani ten rozchod. Krásné období? Ani hovno.

Ale stejně jsem celou tu dobu tak nějak tušila, že tohle je správně. Že přes to, jak špatně jsem do toho spadla, bylo tam něco, co nikdy dřív s nikým jiným. Byl tam pocit vyváženosti. To jsem ve vztahu nikdy necítila. Ano, milovala jsem ho dřív a milovala jsem ho víc, ale jinak ve všem ostatním jsme si rozuměli a já si říkala, že je to jako pinkat si míčkem tam a zpátky, dlouho a bez počítání skóre. A nějakým zázrakem se z toho člověka, který byl nejdřív dost možná objektem mojí divné puberťácké obsese, stal můj kamarád. Člověk, se kterým se můžu bavit o čemkoliv. Kterému se můžu svěřit, který mi pomůže věci rozklíčovat, který je po všech stránkách někdo, komu věřím.

Nechápejte to špatně, bylo víc chvil, kdy bych nejradši střelila do hlavy sebe nebo jeho, ale nakonec jsme všechno zvládli. A po těch letech, co jsme spolu, si pořád uvědomuju, jak vzácný náš vztah je. Zvlášť když vidím nebo poslouchám, jak je to občas někde jinde. Nemyslím si, že je všechno dokonalé, ale myslím si, že je to nejdokonalejší, jaké být může. A to už je co říct. Mám občas pocit, že všechny věci, které byly dobré na mých předchozích vztazích, se slily do jednoho. A ty špatné věci jsou ojedinělé nebo nepodstatné.

Můj velký sen byl najít skutečnou lásku, jakkoliv pošetile to může znít. A vždycky jsem chtěla mít rodinu.

To, že mi bylo skoro 35 a neměla jsem děti, bylo náročné hlavně v tom, že jsem měla strach. Že to pak nepůjde, že potratím nebo bude mít miminko nějakou nemoc, že děti nebudu mít nikdy, což byla moje životní noční můra. Vždycky jsem měla pocit, že své dítě miluju, a to ještě žádné nemám. Nedovedla jsem si představit život bez něj.

Nepotřebovala jsem mít děti hned, říkala jsem si, že je spousta věcí, které chci dělat a ty by v rodičovství byly mnohem složitější, ale zpětně si myslím, že to všechno byl jen způsob, jak si obhájit, že ještě nejsem máma. Takže když přišla ta myšlenka, že si nějaké dítě fakt pořídíme, hodlala jsem se nepoddat obsesi kolem toho. Nebylo to úplně jednoduché a dost možná se mi to nepovedlo :)

Otěhotněla jsem brzy, po nějakých třech měsících. A přesto, že jsem od začátku prožívala dost panické strachy, co všechno se může pokazit, vlastně v tom zároveň byl nějaký vnitřní klid, že je všechno přesně tak, jak má být. Nejsem třeba na nějaká znamení zvěrokruhu, až mě vytáčí, že někteří dospělí a rozumní lidi tím argumentují v debatách, ale moje maminka se narodila v čínském roce tygra, já jsem v roce tygra a moje dítě se mělo také narodit do roku tygra. Nedávalo smysl, aby to bylo jinak. 

Vážně jsem vždycky věděla, že to bude takhle? Těžko říct. Měla jsem hrozné obavy, hlavně proto, že mě zkušenosti vedly k myšlence, že nic v mém životě nemůže být bez potíží, že mě nečeká to absolutní štěstí, že všechny moje sny mají vždycky nějaké “ale”.

Tentokrát ne.

Teda… ten, kdo prohlásil, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy, se asi hodně uhodlil do hlavy. První čtyři měsíce zvracení, pak maličká chvilka klidu, než člověk naroste do obřích rozměrů, všechno ho bolí, nemůže se hýbat, nevejde se do dveří. Příroda to prý tak zařizuje proto, aby se maminky těšily na porod. No… já to tedy odtrpěla parádně a už jsem si jen přála, aby byla malá na světě co nejdřív. Tohle “přání” se mi v jednu chvíli vymstilo, když jsem měsíc před porodem měla nějaké špatné výsledky z monitoru a poslali mě do nemocnice na pozorování. Byla jsem v Motole a hrozilo mi, že budu muset rodit předčasně. Tahle noc byl jeden z nejhorších těhotenských zážitků a jsem opravdu ráda, že to nakonec dopadlo dobře a měsíc nato, týden po termínu, se Emička dostala na svět z vlastní vůle v Neratovicích, jak bylo plánováno.



Další pasáž je o porodu, takže máte možnost se jí vyhnout včas :).

Nikdy jsem z porodu neměla strach. Můj porodní plán obsahoval jediný bod: porodit. Nebojím se bolesti, naopak jsem byla spíš zvědavá, o čem to tak jako všichni pořád mluví. Proč se toho ženské tolik bojí, proč jsou na to tak drahé kurzy, prostě, proč je kolem toho takový tyjátr.

Rozhodla jsem se pro malou porodnici v Neratovicích jen z toho důvodu, že jsem chtěla, aby se ke mně lidi chovali slušně. Aby do mě nepíchali nic bez mého vědomí, abych nebyla nějaký řadový pacient, další bod programu. A udělala jsem hodně dobře. V Neratovicích byli všichni skvělí. Měla jsem tam klid a soukromí, byl volný nadstandardní pokoj, rodila jsem tam v danou chvíli jediná. Vlastně to bylo všechno absolutně skvělé, kromě toho, jak to bylo příšerné :)

A ano, bolí to fakt strašně. Lidi říkají, že se na tu bolest nedá připravit - no, jasně, že nedá. Nejspíš je to největší bolest, jakou může člověk zažít. A nepomáhá vůbec ale vůbec nic. Všechny ty řeči o prodýchávání, rozhýbání, sprše, míči… jsou absolutně k ničemu. Neexistovala poloha, ve které by ta bolest byla menší. A slova o tom, že každá další kontrakce mě přibližuje k tomu držet v náručí miminko? Ha ha. No ale vydržet se to musí a člověk to prostě zvládne.

Rodila jsem 13 hodin a podle všech přítomných to byl ukázkový porod. Vždycky říkám, že jsem si tedy ukázkově nepřipadala ani náhodou. Při větších kontrakcích jsem zvracela, voda mi praskla uprostřed pokoje, přes všechny kurzy jsem nevěděla, jak správně dýchat, jak tlačit. Ale Emička vevnitř nezůstala, povedlo se mi ji vytlačit (jakkoliv špatně mi to šlo :) ) a jako první pocit, který jsem bezprostředně měla, byl úžas. Naprosto nekonečné překvapení nad tím, že se to opravdu stalo. Že už není u mě v břiše, že je venku, živá, zdravá a moje. Že mám dítě, že jsem máma.

Šili mě asi tři čtvrtě hodiny a já si říkala, že bych si možná místo toho zopakovala pár kontrakcí. Roztrhla jsem se úplně debilně, podrobnosti vynechám. Mezitím se dítě změřilo, zvážilo, dalo tatínkovi a pak zase mně. Bylo to strašně zvláštní. Nenastal u mě žádný okamžitý pocit bezbřehé lásky. Ale cosi zacvaklo na správná místa a já věděla, že tohle miminko je moje. Že si ho vezmu domů a postarám se o něj, že to ke mně ode dneška patří. Ode dneška a už navždy.

---

Být rodič je po všech směrech šílené. Je to náročné, je to krásné, je to zmatené a někdy děsivé. Moje hormonální hlava za těch šest týdnů vymyslela takových věcí, až to není hezký. Ale je to příběh o lásce.

Láska je divný pocit. Na začátku tohodle příběhu, příběhu mojí dcery, jsem si říkala, jak je láska absolutně na houby. Být zamilovaný jako puberťák nepřináší vůbec nic dobrého. Ale sedne si to, hormony se zklidní a pokud člověk pozná, že je všechno v pořádku i po sundání růžových brýlí, může to být ta správná cesta. A teď po těch letech láska dostala ještě úplně nový rozměr. Vztahy můžou končit, ale tohle je navždy. Tenhle příběh je šťastný, ať už nás to v životě dotáhne kamkoliv.

Come what may…


I will love you until my dying day.

sobota, ledna 02, 2016

... And then comes the day when it all starts to make sense. Happy New Year!

pondělí, října 05, 2015

Zpověď

Jeden docela chytrý člověk řekl: Nikdo nemá moc ti ublížit. Ten, kdo ti ublížit může, jsi jenom ty sama. 

Tenhle text je moje zpověď z toho, co se mi stalo v uplynulém roce. Bude to velmi osobní, to varuji předem. Už celé týdny a měsíce jsem měla potřebu něco otevřeně napsat o všech těch událostech, ale držela jsem se, až do téhle chvíle. Proč až teď? Jednoduše proto, že teď už to je opravdu jenom příběh. Už to není bolestivá výčitka, projev osobního masochismu a rýpání se ve vlastním srdcebolu. 

Berte to jako katarzi, očištění po tom všem, se silným nádechem duševní pornografie. Tenhle text bude totiž jen a pouze o mně. Bude bez výčitek, bez očerňování kohokoliv jiného, bez osobního názoru na to, co v celém tom procesu zavinil nebo nezavinil kdokoliv jiný. Bude o mých osobních prožitcích nejvýznamnějšího roku mého života. Možná se v některých etapách sami poznáte a bude to pro vás důležité čtení. Pokud ne, tím pravděpodobně lépe :) 

Druhotným důvodem je, že některé věci v mém životě měly být úžasné. Naprosto dokonalé a krásné. A ve mně nezůstala ani tolik lítost nad tím, že se nakonec nestaly některé události, jako to, že nemohly být ty věci „ukázány“ světu. A jiná příležitost už nikdy nebude, takže – here we go. 

26. 7. 2014 jsem se měla vdávat. Měla to být… ne asi pohádková svatba, ale myslím si, že by byla opravdu krásná. Měli přijít všichni lidi, na kterých mi záleželo, brát jsme se měli na nádvoří nádherného zámku s výhledem do parku a já měla být ta nejkrásnější nevěsta na světě. Samozřejmě, jak jinak. Moje šaty byly dokonalé. Ne klasické korzetové, které sluší každé holce, ať je velká, malá, tlustá, tenká. Moje byly na mě jako ušité. A samozřejmě – i kdybych se někdy přece jen vdala, určitě to nebudou ty samé šaty, takže je už může vidět kdokoliv. 


 Prstýnky byly taky nádherné a jinak než na fotce už je neuvidí nikdy nikdo.



Ve třinácti letech jsem se poprvé zamilovala. Jasně, že to bylo platonické, ale vzpomínám na to i dneska jako na jeden z nejsilnějších zážitků… ten kluk se jmenoval Jakub a já do dneška vím, že svátek Kubové slaví 25. července. A od té doby se to se mnou táhlo. V každé věkové a životní etapě jsem sama sebe definovala ve vztahu k někomu jinému. V platonické zamilovanosti do Jakuba, pak do jednoho (dvou, tří? :-)) profesorů na našem gymnáziu. Kdyby se mě někdo tehdy zeptal, co jsem zač, pokud bych měla odpovědět úplně upřímně, řekla bych, že jsem Markéta zamilovaná. Markéta toužící po vztahu. Markéta nešťastná. Už od třinácti let byl můj velký sen a patrně životní cíl mít vztah, člověka, kterého budu milovat a který bude milovat mě. Člověka, který si mě bude chtít vzít a mít se mnou rodinu. Někoho, s kým můžu svobodně tvořit pár, být „šťastná až do smrti“. Od třinácti let byl můj život jen hledání a pod touhle touhou jsem udělala i pár ohromných pitomostí, setrvávala v nemocných vztazích, snažila se projektovat své představy do něčeho nefunkčního. Když jsem byla nějakou dobu sama, netrvalo dlouho a upnula jsem pozornost na někoho dalšího, potřebovala jsem tam tu citovou náplň mít, častěji nešťastnou a nenaplněnou lásku, ale o to intenzivněji jsem si to prožila a svým způsobem to pro mě nakonec naplnění bylo. A s každou další láskou, s každým dalším vztahem přišly obří změny. Měnila jsem se já, podle toho, kým jsem byla zrovna momentálně definovaná. Měnila jsem se proto, že jsem věřila, že je to dobře, že zlepšit se k jeho obrazu znamená mít kvalitnější vztah a tím i život. 

Primárně není špatné se kvůli někomu měnit. Není ale dobré měnit se, když to ve vztahu nefunguje oboustranně. Měnila jsem se (většinou) k mému dobru. Ale pro špatného člověka

Bylo mi 22, když se věci změnily. Nepotkala jsem někoho, s kým by probíhaly bouře citového zmítání, ale to nevadilo. Znala jsem tyhle fáze a věděla jsem, že mnohem důležitější jsou jiné věci. Jak spolu lidi fungují, jestli se spolu dovedou bavit, jestli mají něco společného a tolerují to, co mají rozdílné. Věděla jsem, že láska není to výkyvové zamilované emocionálně nestabilní stádium prvních pár měsíců vztahu. A nakonec (asi po třech letech) jsem pochopila i to, že „ten pravý“ existuje jen, když mu existovat dovolíme. V tu chvíli jsem uklidnila sama sebe. Já jsem přestala váhat. Neměla jsem už potřebu hledat – ne proto, že by přišlo vnuknutí z nebes, že jsem potkala pana Úžasňáka. Ale proto, že jsem se rozhodla určité věci potlačit, určité tolerovat, určité zapomenout a radovat se z toho, co mám a co úžasného z toho ještě může být. A byla to pro mě tedy nejlepší možná cesta, ať některé věci byly dost možná víc racionální než skutečně pocitové, ale to už jsou spíš jen domněnky. Ten strach ze samoty, a že na mě třeba nikdo lepší nikde nečeká – to taky sehrálo svou obrovskou roli. 

Po pěti letech jsem byla požádaná o ruku, s prstýnkem, na romantickém místě. Milovala jsem toho člověka. Řekla jsem ano. 

Mno… modří už vědí, že se svatba nakonec nekonala a celý můj dosavadní (a pocitově i budoucí) život se mi tím zbortil jako domeček z karet. A já měla v tu chvíli v podstatě dvě možnost. Oblbnout se vším, čím se oblbnout lze. Práškama, drogama, alkoholem, sexem… vymáchat si v tom všem čumák, zavřít se před světem, utéct před tím vším, až do té doby, než mě to stejně nakonec dostihne. Nebo se prostě pustit do toho dlouhého procesu srovnávání se s rozchodem se všemi etapami, který ten proces má. Přeskočit to oblbovací stádium a protrpět to rovnou. Být ta, co to nevzdá. Ta, co to zvládne, co to překoná. Ta, která jednou bude za tím a tuhle kapitolu bude schopná uzavřít. 

Žádná z těch hlavních fází rozchodu se nedá přeskočit. Věděla jsem to od začátku, už při prožívání té první. Co mě ale drželo nad vodou celou dobu, byly předchozí zkušenosti „druhé strany“ a myšlenka, že mám jenom dvě možné varianty budoucnosti. Že jednou, po tom všem, se na sebe budu muset podívat a říct si buď: Jo, holka, tohle jsi zvládla a zvládla jsi to dobře. Nebo: tohle jsi zvládla, ale pěkně jsi to posrala. A já chtěla tu variantu číslo 1. Ale bylo to zatraceně těžký. 

Šok a odmítání reality 

Nebyl to šok v pravém slova smyslu. Z velké části šlo o moje rozhodnutí, protože jsem věděla, že pro můj život tohle není dobrý. Že jednoho dne budu potřebovat něco, co jsem v tomhle vztahu nemohla nikdy mít, ať jsem se snažila sebevíc. Ale to nic nemění na tom, že v momentě, kdy mi naplno došlo, co se stalo, moje tělo bylo úplně vyřazené z provozu. Nikdy jsem nezažila takovou bolest, takový smutek, tak obrovskou ztrátu. Tehdy jsem dostala první radu, která mi opravdu pomohla: „Máš právo na to být prostě jenom nešťastná. Jak dlouho budeš potřebovat. Nemusíš bojovat, nemusíš se léčit, nemusíš se zvedat z bahna. Nikdo tě nenutí a ty bys taky neměla. A až sama poznáš, že je to trochu lepší, tak třeba na chvíli přestaneš brečet a bude to na tu chvíli dobrej nápad, než zase brečet začneš.“ 

A já brečela… jak nikdy v životě. A v té hlavě to bylo pořád, neustále přicházely nové naděje, že tohle všechno je jen jeho cesta, jak si uvědomit, že ve skutečnosti jsem i já ta pravá pro něj. A že jestli to tak má být, tak je to v pořádku. Ale kurevsky to bolelo. A pořád dál a dál. 

A já jsem se teda snažila v tom neumřít, hledala jsem si lidi, hledala jsem někoho, kdo mi pomůže myslet na něco jinýho, kdo přehluší tu strašnou bolest, i kdyby jen na pár minut. A ten čas se strašně vlekl, tahle fáze je úplně k nesnesení. ALE opravdu to přejde. A každý den je nakonec o trošku lepší. Každý den je o pár veselejších vteřin snesitelnější. O jednu kraťoučkou myšlenku odlehčený, a když člověk hodně zatíná zuby a vydrží, připomíná si, že není ničím horší, když se mu tohle děje, že je v pořádku, že je normální… jednou se zase naučí fungovat. Ale přichází to ve fázích. Někdy jsem měla dojem, že jsem v pořádku a pak – ať s impulzem nebo bez – přišla vlna paniky, vlna emocí, další přílivy slz. A trvalo to tak dlouho, že jsem byla unavená, zklamaná sama ze sebe, s výčitkami jemu, sobě, okolí, celému světu. 

Zažila jsem si před sedmi lety jeden hodně ošklivý rozchod, kdy já jsem byla iniciátor. Nechápala jsem ty scény, nechápala jsem ty neustálé výčitky, tu jeho potřebu nutit mě do opakovaných omluv, do jiných postojů, stálé psaní, kontakt, citové vydírání, demonstrativní chování… Přišlo mi to padlé na hlavu a toho člověka jsem si tehdy úplně přestala vážit. 

Bože, jak já mu najednou rozuměla. Měla jsem ty tendence dočista stejné. A oproti tomu, kolikrát jsem chtěla něco udělat, kolikrát jsem měla potřebu psát mu, dožadovat se vysvětlení, omluv, přiznání viny, pochopení… byla jsem ještě svatá. Pomohl mi ten dávný vztah a myšlenka, že nechci, aby si člověk, který se mnou z nějakého důvodu strávil šest let života, někdy myslel totéž, co já si po rozchodu myslela tehdy. Aby si mě přestal vážit. Není v mých silách zařídit, aby mě miloval, ale tohle v mých silách bylo. Tak jsem se držela a možná trpěla o to víc, kdo ví… Ale pochopila jsem v té době úplně všechno, proč lidi mají zásady jen do té doby, kdy se něco takového stane jim. Pochopila jsem, proč se ženy nechávají týrat, proč těm chlapům znovu a znovu odpouštějí, proč pořád dál posouvají hranice. Nehledě na objektivní důvody, kterých jsem měla desítky, trvalo měsíce, kdy bych byla ochotná věci dál trpět, jen kdyby se ke mně vrátil. Trvalo to mnohem déle, než jsem přiznávala všem svým kamarádům. 

Odloučení 

Tohle byla nutná fáze. Věděla jsem, že pokud se z toho jednou musím dostat, není možné se vídat. Tahle fáze se promítala do většiny ostatních, předně do fáze naštvání. Většinou jsem si přála, aby se ozval, ale když to udělal, nebetyčně mě to vytočilo. Že mi nepíše, to, co já chci. A když náhodou napsal to, co jsem si přála, aby napsal, tak že to nepodal dostatečně hezky nebo správně, nebo se správnou emocí nebo bůhví co. Vůbec nezáleží na tom, o co konkrétně se tehdy jednalo. Jaké informace jsem dostávala. Byla jsem zničená pokaždé, když jsem od něj nebo o něm slyšela jediné slovo. Ač jsem po tom samozřejmě prahla, protože s tím souvisela i kratičká (a rozkouskovaná) fáze smlouvání. 

 Podstatné ale je, že odloučení je něco naprosto nutného. Dodnes jsem přesvědčená, že nejlíp by lidi po rozchodu udělali, kdyby se jeden odstěhoval na Mars a druhý na Venuši, vypli všechna komunikační zařízení a prostě neexistovali pro sebe navzájem, možná ani pro okolní svět. Odvykačka. Prostor na to si zvyknout, že ten člověk, který byl tím „druhým já“ už tam není. Protože ty informace o tom druhém jsou prostě v prvních fázích strašné a úplně, ale úplně nevhodné. Když zjistíte, s kým se ten člověk vídá, s kým by nejradši šukal, jak se baví a je nejšťastnější člověk na celé zeměkouli, jsou to neskutečně podpásové rány, kterých je lepší zůstat ušetřený. Bohužel ale člověk z přirozenosti po těch informacích prahne. Dělá to, co mu ubližuje nejvíc. Peklo

Smlouvání 

Jo, i tohle přišlo. Taková ta myšlenka, co můžu udělat pro to, aby se ke mně vrátil. Ale spíš to byly jen myšlenky, takové krátké střípky, na konci kterých mi stejně většinou došlo to stejné – nedonutím nikoho, aby mě miloval, ať už mu budu cokoliv demonstrovat sebevíc. A za druhé – já jsem vždycky disponovala určitou schopností ovlivňovat… no, spoustu věcí. Ovlivňovat situace, lidi… být součástí něčeho většího. Obecně. Ale u mého ex nikdy. Na něj byly všechny tyhle moje schopnosti krátké. Nebo jsem je prostě kvůli té citové zainteresovanosti neuměla využít. Nebo jsem byla příliš hodná, než abych to použila na někoho, koho mám tolik ráda. Těžko říct. 

Agrese a vztek 

Tak tohle byla strašně zajímavá fáze. Všichni „moji“ lidi, ti, ze kterých jsem si skoro mohla stavět armády, měli nejspíš pocit, že tahle fáze je pro mě dobrá. Že naštvat se na toho druhého člověka je jen krůček od toho cítit se líp a zapomenout na to. Takže přišlo tisíce vět: „byl to idiot, nezasloužil si tě“, „podívej se, co ti provedl“, „přece bys takového vola nechtěla zpátky“, „když tě nechce, je to jeho hloupost“, „tohle je sviňárna úplně nejvyššího kalibru“, „to, žes mu ještě nevrazila pár facek je důkazem, že nosíš svatozář“. A tak dále, a tak dále. 

A jo, JASNĚ, že jsem byla naštvaná. Dlouho jsem ho hájila, prostě proto, že pro mě tolik znamenal a já si ho nechtěla démonizovat. Pak mě obhajování přešlo a dělalo mi dobře být ve společnosti lidí, kteří ho haní. Určitě jsem pronesla několik svých vlastních poznámek a dost možná jsem nešetřila sprostýma slovama. Ale já se prostě neumím zlobit. Nebo ne dlouho. Vždycky to hned přechází v bolest a další lítost… Ony ty částečky toho vzteku tam byly, v průběhu celého toho procesu, ale nikdy tak moc, aby mi to doopravdy pomohlo se přes něco překlenout. A nejspíš to bylo v téhle fázi… kdy jsem pochopila tu nejdůležitější věc. 

Uvědomila jsem si za prvé, že nejsem sama, kdo se kdy rozešel, že nejsem jediná, kdo byl někým upuštěný. Napsala jsem tehdy několika kamarádkám a v podstatě mi přišly podobné odpovědi zpět. Důvody, proč ta moje „armáda“ dělá to, co dělá… Jedna odpověď byla silnější než jiné. Kamarádka mi napsala, že se musela naštvat tak moc, že to překročilo hranici. Že ten člověk jí strašně ublížil, že mu to nedokázala odpustit a nakonec to prostě díky tomu pominulo. Můžou se teď vídat, ale ona to rozhodně nevyhledává. Nejsou kamarádi. 

Já jsem odmítala možnost, že bychom s bývalým někdy mohli být kamarádi. V podstatě to bylo v téhle fázi, odmítala jsem mu prostě tuhle „úlevu“ dopřát. Myslela jsem si, že připustit tu možnost, že jednou budeme moct být zase přátelé, by znamenalo, že se to, co „mi provedl“ odlehčí. Že to najednou nebude tak vážné a moje bolest z toho všeho ztratí na významu. 

ALE… začalo mi to hlodat v hlavě. Přemýšlela jsem o rozchodu té mé kamarádky, o mém rozchodu předchozím, i o těch předtím, které všechny skončily špatně, protože prostě neexistuje nic jako „dobrý“ rozchod. A s rozchodem přišel konec, šlus, nazdar nadosmrti. A to přitom byly naprosto standardní rozchody, ve smyslu – ublížení z opuštění. Je ublížení z opuštění důstojným důvodem pro mě, abych zabila v sobě úplně všechno, pro co jsem šest let žila? 

„U tebe to ale přece jenom byl trochu extrém.“ řekl mi kdosi. Ale to přece neznamená, že to tak musí dopadnout. Že se musím „naštvat tolik, že už mi to bude jedno“. Že se celý zbytek života budu cítit jako „nevyhledávající jeho přítomnost“. To přece není dobře. Ten člověk toho hodně znamenal. Byl mojí součástí. To přece nemůžu udělat ani sama sobě, ustřihnout to a smířit se s tím, že pocit ublíženosti znamená konec úplně všemu. Protože i když trochu extrémní, nakonec byl můj rozchod taky jenom rozchod. Nebyla jsem první a poslední, kdo tohle prožil a ty emoce nepramenily z faktu, že jsem byla opuštěná těsně před svatbou, ani z faktu, že možná nesu trochu míň viny než někdo jiný. Ty emoce pramenily jen z toho, že jsem v tom zůstala sama, bez něj. Že jsem milovala někoho, kdo už se mnou nechtěl být. Kdybych se neměla vdávat, nebolelo by to o nic míň. Kdyby mi každý den volal a prosil mě o odpuštění, nosil mi kytky a dělal první poslední, mojí bolest by to taky nezmírnilo. Nezměnilo by se vůbec nic. 

Smíření 

Ta myšlenka byla naprosto klíčová. Zásadní. Neulevila mojí bolesti, ale pochopila jsem, že a) s tím, co můj bývalý udělá nebo neudělá, se v mém stavu nic nezmění. b) racionálně člověk může milion věcí vědět a pochopit, ale sebevětší inteligencí a chápáním souvislostí člověk neukecá to, co cítí. Emoce jsou samostatná jednotka, která prostě existuje a existuje do té doby, kdy existuje. Nejde je zkrátit, prodloužit, zmírnit tím, že si je vysvětlíme. c) jednou, až ty emoce přejdou, budu schopná žít i s myšlenkou, že jsem ve své bolesti nebyla v ničem výjimečná, že to byl v podstatě naprosto standardní postup naprosto standardního rozchodu. A že třeba poprvé budu moct pokračovat dál s tím, že tenhle člověk v mém životě bude hrát určitou roli. 

Pochopila jsem sebe. Pochopila jsem jeho. Pochopila jsem trochu i nějaké světové dění v těhle oblastech. A tak začala poslední a nejdelší porozchodová fáze. 

Na jejím začátku jsem si říkala, že jednou, až to bude vážně za mnou, o tom veřejně napíšu. A pak to probíhalo a probíhalo a já si neustále kladla otázku, jak to poznám? Jak se vůbec může stát, že člověk bude za tím

Někdo říkal – „až si najdeš nového partnera. Až se znovu zamiluješ.“ Ne. To není ono. To bych se zase jen definovala prostřednictvím někoho jiného… 

Na smiřovací fázi už vzpomínám ráda. Měla taky svoje etapy. Přehlušování – kdy jsem se vrhala do náhodných vztahů, rychlých známostí, společných nocí, nebo častěji společných několika hodin s rychlým rozloučením, bez závazků. Nebyla to demonstrativní věc – chtěla jsem něco dokázat spíš sama sobě, že na něco mám. Zkusit si všechny ty situace z filmů, sbalit někoho v baru, oslovit někoho na ulici… Chtěla jsem taky přehlušit ty strašné emoce jinýma emocema. Chtěla jsem vědět, že dokážu něco cítit… Pomáhalo to. Bylo to ale zároveň docela nebezpečné, protože to začalo překračovat hranice. Fyzické i etické. Ale vyvázla jsem z toho se zdravou kůží (po tělesné i psychické stránce a nakonec i po stránce důstojnosti, kdy jsem si v pravou chvíli uvědomila, že něco už by bylo opravdu přes čáru). 

Pak to byly ty osamělé fáze, kdy jsem si zvykala sama na sebe, na to, že nikdo není po mém boku, že jsem doma opravdu sama, že nejsem v partnerství, že se nemám vůči komu „definovat“. Musela jsem svůj život postavit na nových základech a ty základy nemohly být náhodné známosti s lidma, na kterých mi nezáleželo. Ty základy jsem tentokrát už musela stavět na sobě samé. 

A nakonec – ano… to byla ta nejdůležitější fáze smiřování. Nepotřebovala jsem odpustit někomu jinému, potřebovala jsem odpustit sama sobě. Byla to zatraceně těžká věc, i když šlo v podstatě jen o banality. Musela jsem si odpustit, že jsem se tolik přizpůsobovala, že jsem to nebyla schopná ukončit dřív, že jsem tomu tolik dala, až jsem v podstatě opouštěla sama sebe. To, jaká jsem byla doopravdy. Zlobila jsem se na sebe, že jsem byla ochotná udělat cokoliv, že jsem tomu dávala tolik víry, že jsem si neuvědomila včas, že pocity a jistota u toho druhého nemůžou vzniknout z ničeho, i kdybych se stavěla na hlavu. Vyčítala jsem si, že jsem ho měla tolik ráda. Vyčítala jsem si i to, jak pomalu se z toho dostávám, i když údajně jsem byla velmi rychlá a kladla na sebe zbytečně velké nároky… 

Bála jsem se, že uklidnění by znamenalo stagnaci. A to jsem nechtěla. Chtěla jsem být dobrá, lepší, dokonalá. Byla jsem neskutečně zrychlená, bez možnosti odpočinku. Sportovala jsem denně, zvyšovala na sebe nároky, běhala, dávala si vyšší a vyšší laťky, co se týče sportu, trávení času, udržení váhy… začala jsem vcházet do extrémů. Dávat si nesplnitelné úkoly. Odmítala jsem zbrzdit, zpomalit. Zároveň jsem ale začala v tom všem nacházet sama sebe. Předně jsem si uvědomila, že to je něco, v čem jsem dobrá – v extrémech. A nejen v tom. 

Konečně jsem si začala uvědomovat, kdo vlastně jsem já. Markéta. Ne „zamilovaná, nešťastná, ve vztahu“. Bez jakýchkoliv přívlastků. Prostě jenom já sama o sobě. Napsala jsem si věci, které jsou na mě dobré. Kterých si sama na sobě vážím. Trochu se to tříštilo s myšlenkou, že se to pořád a všechno od toho rozchodu odvíjelo, takže s každým mým novým poznáním přišla i myšlenka, že bych chtěla, aby to stejné poznání měl i on. Aby i on přišel na to, že je super to, jaká jsem. Že jsou lidi, kteří to vidí taky, tak proč on ne? Ale čím delší čas plynul a čím víc jsem si na sobě uvědomovala věcí, tím víc jsem byla já samostatná jednotka – bez něj. A bez vztahu k němu. 

A pak přišel teprve ten opravdový pocit úlevy, ten obrovský balvan se roztříštil a postupně ode mě mizel… protože jsem se na sebe přestala zlobit, přestala jsem potřebovat ujištění od lidí, že si vedu dobře. Došlo to mně samotné a to je nakonec nesdělitelná zkušenost. Tisíckrát mě mohl někdo ujišťovat, ale uvěřila jsem nakonec jenom sama sobě. Byl to částečně návrat do doby před Jakubem, kdy se celý můj život neodvíjel jen od života někoho jiného. Začala jsem zase kreslit, zpívat, tancovat a všechny tyhle věci se setkaly s velkým úspěchem nejenom u mě, ale i s oceněním jiných lidí. V tancování jsem se posouvala hrozně rychle, protože jsem najednou nebyla ta, co to dělá blbě, ta, kterou někdo hodnotí. Byla jsem ta, co při tanci úžasně naslouchá, právě v momentě, kdy jsem se přestala snažit někomu zavděčit a začala jsem si to užívat sama pro sebe. Uvědomila jsem si věci, které mě dělají šťastnou kromě tancování – je to hraní, psaní a pečení (v podstatě jediná kreativní činnost, za kterou sama sebe opravdu chválím :-)). S tímhle zjištěním se mi podařilo dokončit i DAMU, napsat diplomku, složit státnice s velmi, velmi dobrým pocitem a bez potřeby, aby mě za to chválili ostatní. Zkráceně řečeno – naučila jsem se být sama a naučila jsem se být sama šťastná. 

To byl můj svět, svět bez něj. V tom jsem se naučila fungovat perfektně. S tím druhým světem – se světem, kde hrál nějakou roli, to bylo trochu složitější a trochu opatrnější. Samozřejmě jsem měla strach. V každé fázi. Nedlouho poté, co jsem si uvědomila, že budu schopná s ním existovat v jedné dimenzi, už ustala ta velká bolest a nějaké malé lítosti a vzpomínky přicházely jen občas a v nárazových vlnách. A já se v podstatě zkoušela, co všechno vydržím a jak brzy (jsem dobrá v extrémech, víme?). Takže to nejdřív bylo o tom snést jeden telefonát, pak jedno setkání, pak více setkání, pak se normálně bavit na společné akci, zeptat se ho na jeho život, pak i na jeho vztahy, pak ho pozvat na společnou akci ke mně domů, letmo se obejmout na rozloučenou, jít s ním „jen tak“ na kafe na jiné společné akci a nakonec zkusit i ten tanec. Nemohla bych se po tom všem cítit líp. Je to proces smiřování, proces hojení, proces oťukávání, proces, který předchází novému životu. 

Nakonec se ty dva světy nějak celkem propojily. Už to přestalo být citlivé téma. Už to mohlo koexistovat vedle sebe

 Ale nebyla jsem u konce. Celých sedm let – šest let vztahu, rok rozchodu. A možná ještě dlouho před tím, protože ani můj předchozí vztah nebyl zrovna standardní, jsem se učila zvládat situace sama. Jinak to nešlo, byla jsem do toho v podstatě přinucená, nikdy za celou tu dobu jsem se nemohla tak úplně spolehnout na podporu toho druhého, bývala jsem to vždycky já, kdo to držel a to i v opravdu krizových situacích pro mě. A při téhle závěrečné fázi se věci uklidnily, já začala odpočívat, dovolila jsem si konečně uznat, že je na čase zpomalit, mít se trochu víc ráda, dopřát si klid a mír (tělesně i duševně). Bylo to v období, kdy jsem věděla, že dokážu všechno, co bude potřeba. Mám absolutní (trochu děsivou) moc nad svým životem, ale dokážu si s ní poradit. Jsem sama pro sebe nejšťastnější a nejdokonalejší člověk, jakým můžu být. 

Jenže něco chybělo. Ne vztah. Ne partner. 

Těsně před státnicema mě přepadla krizovka. Taková očekávaná obecně, ale nečekaná pro mě, v tu chvíli, kdy jsem byla nejsilnějším a nejsamostatnějším člověkem na zeměkouli. Padl na mě ten pocit, že to nezvládnu, že to neumím, že to nedokážu. Že jsem sama, že nikdo nepřijde, neobejme mě, nepoplácá mě po zádech a neřekne mi, že to bude dobrý. Že to zvládnu. Neměla jsem podporu. Mohla bych podotknout, že jsem nepotřebovala podporu, ale chtěla jsem ji potřebovat. 

Pravá žena zvládne všechno sama. Pravý muž ji nikdy nenechá. 

Bylo to po dlouhé době, kdy jsem zase brečela, ale byly to dobrý slzy, strašně moc ukázaly. Ukázaly, že pořád mám v sobě nějaký emoce, ty hořkosladký věci, které jsou sice bolestivé, ale jsou správně bolestivé. Dokázaly mi, že jsem normální. 

Uvědomila jsem si, že bych konečně – možná vůbec poprvé v životě – chtěla mít ve někoho, před kým můžu být svobodně nešťastná, svobodně vyděšená, zklamaná… kdo mě nebude tlačit do toho být pořád jenom veselá, silná a podporující. Vedle koho si zkrátka budu moct dovolit na chvíli být taky sama sebou v té druhé nestabilní stránce. Třeba i jen tak, bezdůvodně. Jenže v tu chvíli jsem měla dojem, že na něco takového já prostě nemám nárok. Proč bych měla mít? Devět let jsem se učila vypořádat se s věcmi sama, spolehnout se jen sama na sebe… Proč by najednou měl existovat někdo, kdo mi pomůže „jen tak“, k čemu by to jemu bylo dobré? Jasně – prý pro chlapa neexistuje nic horšího, než soběstačná žena. A tyhle věci vlastně byly v protipólu. Nikdo nemá důvod být mi oporou. 

Nikomu jsem to až do téhle chvíle ani nedovolila… 

Nevím, proč a co se změnilo, že to najednou šlo, asi to bylo touhle krizí a tím, že jsem se přestala bát otevřít před někým i ty „temnější“ stránky svojí osobnosti. Nejčistší a nejklidnější slzy úlevy přišly v momentě, kdy mě jeden člověk objal, přitiskl mě k sobě a dal mi pusu do vlasů. Nespěje to k partnerskému vztahu, ale přesto – nebo možná právě proto – to tolik znamenalo. Možná jsem mívala dojem, že ve správném vztahu by měl mít člověk na podporu prostě oficiálně nárok, ale tohle není vztah a vztah to být nemá a žádné nároky tam nevznikají. O to to pro mě bylo čistší a ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, jak moc vážně to ten člověk myslel. Došlo mi, že na světě nejsem sama a že i když to dokážu, i když jsem se dopracovala až sem, jsem sama pro sebe nejlepší a nejdůležitější člověk na světě, celou tu váhu světa na svých bedrech přece jen nést nemusím. 

Tahle noc znamenala poslední část poslední etapy. Tímhle okamžikem se můj život přestal odvíjet od rozchodu, přestala jsem být ta, která se jen vzpamatovává, že ji chlap nechal týden před svatbou. Už jsem dál. 

Ano… přemýšlela jsem, jak poznám, že už je to za mnou, že je to „uzavřená kapitola“… jenže ono to není tak, že by se člověk probudil a hodil minulost za hlavu. Jen to přestane bolet, člověk se vzchopí a vezme si z toho všeho, co se stalo, maximum pro svůj další život. Přestala jsem se definovat jako něčí součást, teď jsem to já – s tím, co dokážu, s tím, co mě baví, s tím, co se mi dokazovat nechce a s tím, co ráda nemám. Petr není uzavřená kapitola, je a vždycky bude součást mojí minulosti, která je tam správně, na svém místě a já už se jí nepotřebuju zbavovat. On se objevuje v definici mě samé a je to tak naprosto v pořádku, protože podstatnou část života mě pomáhal utvářet. Nejvíc asi právě v posledním roce, i když jen jako symbol. 

Protože já už umím být šťastná sama se sebou. Ale druhá polovina smíření přišla až v momentě, kdy jsem se naučila – znovu – být sama se sebou i neštastná

Celý ten proces jsem si tu myšlenku držela v hlavě… abych se mohla po tom všem ohlédnout, sama se na sebe podívat a pořád si sama sebe vážit. A jo, když se na sebe dneska podívám a promítnu si to všechno, co se stalo, uvědomím si, že místo boje sama se sebou a neustálých svárů, rozporů a hádek mě samotné, teď se na sebe můžu usmát a říct si: „Jo, holka, s tebou mě ještě bude bavit žít.“ 

Odnesla jsem snubní prstýnky do zlatnictví. To, co vzniklo, má pro mě symboliku v mnoha rovinách. Odhodlání to opravdu udělat a přeměnit něco krásného do něčeho ještě krásnějšího, ale za cenu určité ztráty. Je to něco, co mě bude provázet nehledě na spojení s kýmkoliv jiným. Fénix má spojitost s Harry Potterem, s věrností, samostatností, sílou a znovuzrozením. A z druhé strany je nápis „Born from the ashes“… Ten už teď asi nikomu vysvětlovat nemusím. 



PS: pokud byste měli nějaké názory nebo třeba jen myšlenky, případně vlastní příběhy, budu za ně ráda. Nebudete v žádném případě netaktní, nic, co se tohoto příběhu týká, mi neublíží. Jen vás prosím, nepište anonymně. Děkuju.

sobota, května 23, 2015

Kavárny vol. 2

Pořád ještě píšu a nerada píšu doma. Znamená to, že chodím po kavárnách a stále objevuju nové. Tady jsou:

Cukrárna a kavárna Emil Gaigher na Nuselské (kousek nad náměstím Bratří Synků) mě zaujala zvenku, že tam měli posezení, výběr zákusků a hlavně to bylo poměrně blízko, tak jsem se tam jedno odpoledne zastavila.
Obrovským plusem jsou ceny, které údajně nebudou stoupat. Kafe i velký a nápaditý výběr zákusků za pár korun. Nevýhodou je chladnější prostředí, zvenku to nevypadá, ale uvnitř je to takové sterilní.


Kolem kavárny Ňáký kafé v ulici Na Zámecké (u Otakarovy) jsem také často chodila domů, tak jsem se uvnitř jednou zastavila. Bylo pěkně a já bych si sedla na zahrádku, ale bohužel ji zrovna opravovali. Můj první dojem byl spíš negativní, uvnitř je to víc hospoda / bar než kavárna. Na můj vkus hodně tmavé, kouří se tam... Výběr nic extra, ale dala jsem si tvarohový koláč s čokoládou a ten byl teda exkluzivní a kafe mají taky super.


 


Kavárna Prostě kafe mě zaujala výběrem zákusků se zajímavými příchutěmi, dala jsem si mangový dort. Navíc je to menší útulná kavárna v poměrně klidné části Kodaňské. Ceny rozumné, někdy bych se ráda vrátila na další ochutnávku, zvlášť protože už vytáhli i malou zahrádku před vchod.




Výborná kavárna (a vine shop), kolem které jsem šla z práce aspoň desetkrát, ale nevšimla jsem si jí, je Barriqáda ve Vršovicích na Moskevské. Prostředí moc příjemné (světlé s velkými okny), ceny rozumné, moc fajn obsluha a výborné chuťově - jak kafe, tak zákusky. Také konečně trochu nápadu v těch dortech... dala jsem si broskvový koláč s rebarborou a byl super!








Moc se mi líbila kavárna Pasta&Caffe u Botanické zahrady na Albertově. Domácí těstoviny a ceny jídel naprosto super. Byli jsme tam jen na polívce a kafi s pana cotou, ale určitě se tam zastavím někdy na oběd.

 

Na kavárnu (espresso & vine bar) Barbatella nahoře na Korunní jsem narazila úplnou náhodou. Kolem je těch kaváren víc, ale tahle mě zaujala už zvenku. Mají nějaké zákusky, nově výbornou pistáciovou zmrzlinu a moc příjemnou obsluhu. Také mají pár židliček venku na sezení, ale tam už to tak klidné prostředí není, tak jsem radši seděla uvnitř. Kafe dobré, ceny spíš trochu vyšší, ale to se dá pochopit vzhledem k umístění a typu kavárny. Příjemný interiér, i příbory měli s názvem :).


Zatím nepřekonaná kavárna co se chutí týče je Break&cake na Albertově. Jestli bych měla vybrat a doporučit jednu, bude to tahle. Mají zajímavé a nové věci a přitom si jich skoro nikdo nevšimne. Velmi příjemná obsluha, ceny odpovídající. Já měla matcha latté, které bylo naprosto dokonalé a mandlový cheesecake, který byl zatím také nejlepší. Vyzvídala jsem, kde ho dělali a co do něj přidali, ale nedozvěděla jsem se. Škoda. Prostředí je příjemné, akorát trochu maličké.




To je zatím vše... ještě mám v plánu nějaké další kavárny a cukrárny, kolem kterých občas procházím. Např.: Králíka v rádiu, Retro cukrárnu, Kafé a kakao a Café Jen. Pokud máte nějaké další tipy, sem s nimi! Ráda bych narazila na nějakou klidnou kavárnu se zahrádkou a s originálním výběrem v menu :)

pondělí, dubna 20, 2015

Nejlepší novinky

Bez Brandnooz boxu bych spoustu věcí neobjevila. Některé by mě asi ani nemrzely, ale některé velice. Co se mě týče, tady je shrnutí toho nejlepšího...

Chio Pop Corners ***

Já mám prostě ty chipsy a jiné chřoupací věci hrozně ráda a jsem v tom nepoučitelná. Pop corners jsou kombinací chipsů a popcornu, nejsou přesolené a tím, že jsou z kukuřice, třeba i míň tučné. Říkám třeba, protože jsem to radši nezkoumala a nechci přijít o iluze :-). (Srpnový box 2014)



Beef Jerky ****

Jerky nejsou žádná novinka. Je to sušené maso na spoustu různých způsobů. Osobně mám nejradši originální příchuť. Měla jsem v boxu teriyaki a moc mi nejela, ale jinak všechny, co jsem kdy ochutnala. Kdo má sušené maso rád, Jerky nezklame. (Zářiový box 2014)


Zeleninové těstoviny Perfect pasta *****
Tak tohle je naprosto neodmyslitelně objev roku. Byla jsem z nich úplně nadšená, chuť je super (podobně jako rýžové těstoviny) a skoro žádné kalorie... Stojí v obchodech hodně peněz a je toho málo - dávka tak pro jednoho a kousek člověka, ale stojí to za to. Čas od času tedy. :) (Listopadový box 2014)


Emco mysli na zdraví - jemné ovesné vločky s oříšky a karamelem ****
No... já mám vločky ráda a tady je ta příchuť taková jemňounká, jako kombinace bezvadné. Stejně jako jakékoliv musli to je hodně energetické, ale stejně jakékoliv sypané (nezapékané) musli ne zase přemrštěně. A zasytí i poměrně malé množství. I když jak koho, že :) (Listopadový box 2014)





Brusinky - kompot Kand ***
Já brusinky prostě miluju. Nemůžu je sem nedat, v tomhle kompotu byly obzvlášť super a obzvlášť rychle zmizely. (Prosincový box 2014)


Kokosové mléko Alpro *****
Tohle mléko mě naprosto uchvátilo. Chuť je skvělá, škoda, že se neprodává v malých baleních s brčkem, stejně jako jsme ho dostali v boxu. Fakt vynikající. (Lednový box 2015)


Sojová omáčka Kikkoman ****
K takovéhle sojové omáčce bych se sama určitě nedopracovala, měla jsem z ní radost. Je to stejná, jakou dávají k running sushi (snad všude, kde jsem zatím byla) a chuť je výborná. Do rýže, k rybám... super. (Lednový box 2015)

Tuty Tomato&Oliva ****
Další z řady super slaných dobrot. Tyhle bych dala chuťově určitě na první místo. (Lednový box 2015)


Emco ovocné tyčinky ****
Opět dávám zdravou věc vhodnou ke sportu, ale tyhle mi i fakt chutnaly. Měla jsem malinové a na základě toho jsem si pak objednala i grepové. Malinové jsou o hodně lepší, ale i grepové super. Ideální po nějakém běhu, při delší chůzi, po cvičení apod. Ale i jako chuťovka. Jsou maličké, takže z nich nikdo nemusí mít výčitky. (Únorový box 2015)


Kotányi Tomato mix ****
Skvělé "koření". Já dávala do těstovin, do zapečených brambor, brokolice. Je to slané, ale je z toho to rajče opravdu cítit. Z mé strany nadšení! (Únorový box 2015)


Kytl Syrob *****
Tenhle sirup nemá chybu. Fakt nemá. Je super jako šťáva studený, ale dá se zalít horkou vodou a je nad všechny čaje. Mám mátovou příchuť a je to parádně osvěžující, až dojde, určitě plánuju koupit zase. Je chuťově bezkonkurenční (žádné sirupy Yo a podobné na to nemají). (Únorový box 2015)

Schwartau Extra malina ***
Ne že bych ujížděla na malinách (dávno ne!!!), ale tahle marmeláda (džem?) je taky bezvadný, stejně jako ty malinové tyčinky. Myslím, že od doby, kdy jsem tuhle značku objevila, už nekupuju jinou. Doporučuju. ALE pokud nemáte rádi zrníčka, tak radši jinou příchuť, mně zrníčka vůbec nevadí, naopak. A jsou zdravé. (Březnový box 2015)


Postupně budu přidávat další. Kdyby měl náááhodou někdo chuť objednat si Brandnooz box, dejte mi vědět :)